Přírodní nebo umělý kámen?

Odpověď není jednoduchá. Je třeba posoudit vlastnosti obou typů materiálů, způsob zpracování i cenu a estetické hledisko. Je tedy vždy spíše na investorovi, jak se rozhodne, pouze v případech cenných objektů by mělo být upřednostněno zachování jejich historické a architektonické hodnoty. 

Přírodní kámen má mnoho předností, týkajících se trvanlivosti, mechanické odolnosti a vzhledu, náročnější je v tomto případě zpracování a cena. Umělý kámen není tak trvanlivý, ovšem snáze se zpracovává, je tvarově variabilnější, existuje větší výběr barev, vzorů i povrchových úprav a příznivější je i cena.

Pokud se rozhodujeme o použití kamene při úpravě domu a zahrady, je třeba dobře zvážit volbu těchto materiálů. Kámen zcela přirozeně koresponduje s přírodním prostředím, navíc je možné kombinovat ho s jakýmkoliv materiálem. 

Vlastnosti přírodního kamene jako strukturovaného materiálu jsou vždy přímo závislé na dané hornině, způsobu opracování a povrchové úpravě. Rozdíly samozřejmě existují i v případě jednoho druhu horniny, a to především ve vzhledu a kvalitě, vždy je však životnost tohoto materiálu velmi vysoká i při minimální péči. Většina kamenných materiálů je odolná proti extrémním změnám teplot či vlhkosti, větru i účinkům slunečního záření. 

Při výběru je důležitá i tvrdost kamene, na obklady postačí kámen měkčí, na mechanicky vysoce namáhané úseky volíme materiál tvrdý. Tvrdost je odstupňována podle Mohsova rozdělení od jedné do deseti, kde mezi nejměkčí patří mastek, nejtvrdší je diamant. Pokud vybíráme kámen pro exteriér, měli bychom navíc zohlednit také výskyt dané horniny v lokalitě. Místní kámen bude lépe zapadat do krajiny i zahradních úprav.

Křemenec nebo kvarcit - extrémně tvrdá sedimentární hornina obvykle šedé až hnědé barvy s jemně zrnitou texturou, velmi odolná proti povětrnostním vlivům i mechanickému poškození.

Žula nebo granit - hlubinná vyvřelá, výrazně zrnitá hornina v různých odstínech šedé, často s modravým či s jantarovým nádechem. Známé jsou i žuly červené. Při těžbě se primárně láme do kvádrů či silných lavic, kulaté nebo oblé tvary jsou výjimkou. Používá se jako stavební kámen, v surové či leštěné úpravě také jako dlažební nebo obkladový materiál, méně kvalitní se zpracovává na štěrk.

Andezit - sopečná vyvřelina, obsahující velké množství oxidu křemičitého. Nejčastěji se ručně štípá na plotny nepravidelných tvarů a průměrů. Má výborné fyzikální a mechanické vlastnosti, je odolný proti mrazu, nenasákavý. Jeho předností je i široká barevná škála od tmavě šedé přes zelenou a červenou až k hnědé a černé. Zvětralé horniny jsou zbarveny do žluté až červené barvy.

Čedič nebo bazalit - velmi tvrdá sopečná vyvřelina tmavé barvy. Láme se do sloupcovitých útvarů, v surové formě se však nepoužívá, taví se v čedičových slévárnách a vyrábějí se z něj dlažby, žlaby a otěruvzdorná potrubí. Tavenina se také rozvlákňuje, z pevných a ohebných vláken se vyrábějí vysoce kvalitní technické tkaniny.

Pískovec - usazená, z velké části křemenová hornina, nejčastěji žlutavá, může však být i šedá nebo červená či - dokonce vícebarevná. Složení se liší podle místa výskytu. Snadno se drolí a oproti jiným horninám rychle zvětrává, používá se proto spíše na obklady a kamenické práce, v menší míře na dlažby.

Mramor nebo krystalický vápenec - hornina původně bílé barvy, je však zbarvena obsaženými nerosty či organickými látkami obvyklými v místě výskytu. Již od starověku velmi ceněný a vyhledávaný materiál v sochařství i ve stavebnictví. Dobře se řeže i leští, díky rozmanité struktuře i barevnosti se používá spíše k dekorativním účelům. Jak dlažba se používá nařezaný na kostky, a to nejčastěji při pokládání dlažby mozaikových různobarevných chodníků.